Narativní způsoby v české próze 19. století

Narativní způsoby v české próze 19. století

Kolektivní monografie je prvním soustavnějším průzkumem vlastností českého vyprávění v průřezu žánrovým polem a několika desetiletími 19. století.

Její metodologie – diachronní poetika vyprávění – odpovídá na jeden z požadavků současné naratologie: totiž respektovat historicitu narativu a interpretovat je v kontextu dobových kulturních norem a komunikační praxe. Nástroje analýzy jsou proto odvozeny od těch vlastností vyprávění, které se pro poznání jeho dějin potvrdily jako opravdu podstatné. Zaostřit na strategie ustavující vypravěčskou autoritu se tak ukázalo jako účelnější než vyjít z typologie vypravěčů. Sledovat, která postava, kdy a o čem mluví a jak se o podání událostí dělí s vypravěčem, bylo užitečnější než zaměřit se jako obvykle na přechody mezi řečovými pásmy. Stejně tak bylo vhodnější identifikovat kulturní normy jako parametry vymezující obsah popisu, který pak určuje i jeho vnitřní logiku – než rozhodovat, zda je popis statický, nebo dynamizovaný.

V jednotlivých kapitolách se čtenář setká s díly prozaiků považovaných dodnes za přední reprezentanty celého období, jako jsou Božena Němcová či Alois Jirásek, ale i s tvorbou autorů, kteří zajištovali stabilní a čtenářsky vděčné zázemí literární komunikace jako František Pravda či Prokop Chocholoušek.

Provázání výkladu dovoluje předvést táž díla z různých perspektiv a zvýraznit tak spolupůsobení i kontraproduktivitu narativních způsobů.

Obraz Vojtěcha Jehličky na obálce nese název Metamorfóza. Ta může odkazovat k částečkám, jež se rozpadají na menší a navzájem se překrývají a vytěsňují. Anebo se jako mozaika skládají do předem daného rámce tak dlouho, až se v něm začnou rozpínat a vynutí si jeho rozšíření. Právě tak lze znázornit proměny vyprávění, jež diachronní poetika zachycuje v české próze 19. století.